Na závěr pololetních prázdnin na nás čekal další turnaj ve Zbuzanech. O třetím místě rozhodovalo skóre, my jsme nakonec skončili čtvrtí, byť jsme o medaili přišli až v závěrečném zápase, který byl podle mě asi ten náš nejpovedenější. Cenu pro nejlepšího brankáře turnaje získal Honza Havlíček!
Admira a Bohemians 2004 (tedy o rok mladší než většina našich kluků) nás jednoznačně přehrály. Jejich hra měla systém, plno přihrávek a zodpovědný přístup od všech hráčů na hřišti. Tímto „přístupem“ myslím celkové nastavení hlavy na hru – poctivé obsazování hráčů, maximální soustředěnost na každý dotek s balónem a absolutní týmovost. Stejně staří kluci (u Bohemky dokonce o rok mladší) z těchto „velkých“ týmů se dokážou neustále koncentrovat, což bychom podle mě měli zvládnout i my - tohle prostě není o talentu či formě, ale o snaze nechat na hřišti opravdu vše. Někdy mi opravdu přišlo, že kluci berou turnaj spíš jako výlet a hezké odpoledne než jako výzvu a motivaci…
Zbylé zápasy byly odlišné – v úvodním utkání s ČAFC byl soupeř lepší, nicméně my měli štěstí a podařilo se nám zvítězit. Proti Řeporyjím jsme potvrdili vítězství z přípravného zápasu a nastříleli branky. Na závěrečné utkání s ČAFC, náhradníkem Roztok, se dalo dívat, náš výkon měl tempo a prohra byla možná trochu nezasloužená; na druhou stranu jsme měli daleko lépe vyřešit některé situace před brankou soupeře. S jediným podařeným zápasem z pěti ale opravdu nemůžeme být spokojeni, náš herní projev mě tentokráte hodně zklamal.
Poslední dobou se hodně na tréninku věnujeme přihrávkám a kombinaci, jenže na zápasech kluci stále většinu situací řeší kličkou. Ta není vůbec od věci, pro fotbalistu je to moc důležitá dovednost. Občas se nepovede = nevadí. Jenže když už kličku zkusíme, o míč během ní nepřijdeme a tím pádem vyřadíme jednoho protihráče ze hry, namísto rychlé nahrávky na volného spoluhráče přichází klička další. Kluky jsem na to upozorňoval, ale tato věc se neustále opakovala – další klička se třeba i povede, ale třetí nebo čtvrtá už nevyjde. Cílem kličky je vytvořit přečíslení, jenže když už se nám to stane, počkáme, až se obehraný soupeř vrátí do hry.
Po pondělním tréninku v Sokolovně jsem měl s chlapci důraznější pohovor ohledně jejich přístupu k fotbalu - nejen k tomuto turnaji, ale především k tréninkům. Během takových zápasů se pozná, jak trénujeme; a tato konfrontace nám ukázala, že je stále na čem pracovat. Proti soupeřům, s nimiž jsme se utkali, se tvrdě vrací každé polevení v přístupu – např. když během volné chvilky na tréninku mají kluci úkol zkoušet nožičky a místo toho si někteří povídají a věnují se všemu možnému mimo balónu. V tomto smyslu s nimi neustále komunikuji a věřím, že hodnoty jako pracovitost, morálka a respekt (ke spoluhráčům, trenérovi, soupeři, rodičům) by pro ně měly být základem nejen do sportovního, ale především osobního života.
Trocha inspirace :-)
PH
Admira a Bohemians 2004 (tedy o rok mladší než většina našich kluků) nás jednoznačně přehrály. Jejich hra měla systém, plno přihrávek a zodpovědný přístup od všech hráčů na hřišti. Tímto „přístupem“ myslím celkové nastavení hlavy na hru – poctivé obsazování hráčů, maximální soustředěnost na každý dotek s balónem a absolutní týmovost. Stejně staří kluci (u Bohemky dokonce o rok mladší) z těchto „velkých“ týmů se dokážou neustále koncentrovat, což bychom podle mě měli zvládnout i my - tohle prostě není o talentu či formě, ale o snaze nechat na hřišti opravdu vše. Někdy mi opravdu přišlo, že kluci berou turnaj spíš jako výlet a hezké odpoledne než jako výzvu a motivaci…
Zbylé zápasy byly odlišné – v úvodním utkání s ČAFC byl soupeř lepší, nicméně my měli štěstí a podařilo se nám zvítězit. Proti Řeporyjím jsme potvrdili vítězství z přípravného zápasu a nastříleli branky. Na závěrečné utkání s ČAFC, náhradníkem Roztok, se dalo dívat, náš výkon měl tempo a prohra byla možná trochu nezasloužená; na druhou stranu jsme měli daleko lépe vyřešit některé situace před brankou soupeře. S jediným podařeným zápasem z pěti ale opravdu nemůžeme být spokojeni, náš herní projev mě tentokráte hodně zklamal.
Poslední dobou se hodně na tréninku věnujeme přihrávkám a kombinaci, jenže na zápasech kluci stále většinu situací řeší kličkou. Ta není vůbec od věci, pro fotbalistu je to moc důležitá dovednost. Občas se nepovede = nevadí. Jenže když už kličku zkusíme, o míč během ní nepřijdeme a tím pádem vyřadíme jednoho protihráče ze hry, namísto rychlé nahrávky na volného spoluhráče přichází klička další. Kluky jsem na to upozorňoval, ale tato věc se neustále opakovala – další klička se třeba i povede, ale třetí nebo čtvrtá už nevyjde. Cílem kličky je vytvořit přečíslení, jenže když už se nám to stane, počkáme, až se obehraný soupeř vrátí do hry.
Po pondělním tréninku v Sokolovně jsem měl s chlapci důraznější pohovor ohledně jejich přístupu k fotbalu - nejen k tomuto turnaji, ale především k tréninkům. Během takových zápasů se pozná, jak trénujeme; a tato konfrontace nám ukázala, že je stále na čem pracovat. Proti soupeřům, s nimiž jsme se utkali, se tvrdě vrací každé polevení v přístupu – např. když během volné chvilky na tréninku mají kluci úkol zkoušet nožičky a místo toho si někteří povídají a věnují se všemu možnému mimo balónu. V tomto smyslu s nimi neustále komunikuji a věřím, že hodnoty jako pracovitost, morálka a respekt (ke spoluhráčům, trenérovi, soupeři, rodičům) by pro ně měly být základem nejen do sportovního, ale především osobního života.
Trocha inspirace :-)
PH