Strašně těžký soupeř a strašně těžké utkání na kluky čekalo v Mníšku a jako vždy přineslo spoustu pozitivního a také samozřejmě nějaké chyby. Kluci si vyzkoušeli mnoho fotbalových situací co se skóre týče – vedli 2:0, soupeř otočil, pět minut před koncem jsme prohrávali dokonce 3:5, ale dva góly na konci zápasu znamenaly srovnání na 5:5. Ne že by výsledek byl nějak extra důležitý – spíše mě těší to, že kluci i za stavu 3:5 pořád bojovali, snažili se o fotbal a jeli na 350 %.
Soupeř hrál hodně tvrdě, naopak my jsme se od začátku snažili znovu hrát fotbal, což se někdy dařilo, někdy zase ne. Kromě zmíněné bojovnosti jsem měl velkou radost z našich kliček. Nikdo z kluků se neotočil před soupeřem zády, pokaždé byla snaha naznačit pohybem těla a zrychlit ihned po obejití protihráče. Myslím, že z Ríšových úžasných kliček se obráncům Mníšku točí hlava ještě teď.
O čem bych se chtěl také krátce zmínit, je rozdílná atmosféra v našem týmu a u soupeřů. Jejich trenéři používali v komunikaci s dětmi hodně sprostá slova, rodiče postávající vedle mě si zase překrucovali pravidla dle svého... Takhle to u nás v Újezdě nevypadá a mě to jenom těší!
Moc rád jsem byl také za způsob, jakým jsme vstřelili poslední gól. Po ruce soupeře měli kluci přímák z hodně výhodné pozice. Jenže v našem případě to nemusí být velká výhoda – trénovat standardní situace v přípravce nebo v žácích je hloupost a mrhání tréninkového času. Kluci se však sami dohodli, že si Jarda s Marťasem stoupnou opodál a Ríša jim nahraje na střelu. Tak se také stalo a Marťasova krásná rána do šibenice znamenala nádherný gól. Fakt, že se kluci sami na něčem dohodli, rozmístili se a navíc přesně provedli, aniž by jim to někdo radil nebo by to odněkud z tréninků znali, je nesmírně potěšitelný.
K dokonalosti ale pár věcí ještě naší hře chybí. Jednou z nich je počet vstřelených gólů. Na hrací systém 5+1 dáváme málo branek, i šancí by mohlo být o něco více. To se však dá snadno napravit – stačí chodit řádně na tréninky a makat na nich stejně tvrdě jako v neděli v Mníšku!
PH
Soupeř hrál hodně tvrdě, naopak my jsme se od začátku snažili znovu hrát fotbal, což se někdy dařilo, někdy zase ne. Kromě zmíněné bojovnosti jsem měl velkou radost z našich kliček. Nikdo z kluků se neotočil před soupeřem zády, pokaždé byla snaha naznačit pohybem těla a zrychlit ihned po obejití protihráče. Myslím, že z Ríšových úžasných kliček se obráncům Mníšku točí hlava ještě teď.
O čem bych se chtěl také krátce zmínit, je rozdílná atmosféra v našem týmu a u soupeřů. Jejich trenéři používali v komunikaci s dětmi hodně sprostá slova, rodiče postávající vedle mě si zase překrucovali pravidla dle svého... Takhle to u nás v Újezdě nevypadá a mě to jenom těší!
Moc rád jsem byl také za způsob, jakým jsme vstřelili poslední gól. Po ruce soupeře měli kluci přímák z hodně výhodné pozice. Jenže v našem případě to nemusí být velká výhoda – trénovat standardní situace v přípravce nebo v žácích je hloupost a mrhání tréninkového času. Kluci se však sami dohodli, že si Jarda s Marťasem stoupnou opodál a Ríša jim nahraje na střelu. Tak se také stalo a Marťasova krásná rána do šibenice znamenala nádherný gól. Fakt, že se kluci sami na něčem dohodli, rozmístili se a navíc přesně provedli, aniž by jim to někdo radil nebo by to odněkud z tréninků znali, je nesmírně potěšitelný.
K dokonalosti ale pár věcí ještě naší hře chybí. Jednou z nich je počet vstřelených gólů. Na hrací systém 5+1 dáváme málo branek, i šancí by mohlo být o něco více. To se však dá snadno napravit – stačí chodit řádně na tréninky a makat na nich stejně tvrdě jako v neděli v Mníšku!
PH